Erotika na hrobech

Evropané při spatření sakalavských hrobů reagují všichni stejně. Nejprve jsou šokováni a nevěří svým očím. O chvíli později propukají v smích, někteří se jen cudně usmívají nebo dokonce červenají. Teprve až překonají prvotní údiv, dostanou se k přemýšlení o souvislostech a příčinách toho, co viděli.

*     *     *

Procházím opadavým pralesem severně od města Morondava na západním pobřeží Madagaskaru. Sotva znatelná pěšina se klikatí v hustém porostu, ve kterém dominují nápadně silné kmeny baobabů. Moje pozornost se soustředí do korun stromů na skotačící skupinu lemurů. S pohledem upřeným vzhůru snadno přehlédnu nevelkou dřevěnou ohrádku, do které doslova vrazím. Úlek je to vskutku velký a ještě graduje v okamžiku, kdy zjistím, že „to“ dřevěné, do čeho málem narazila má hlava, jsou mohutná ženská prsa. Musím poodstoupit tři kroky, abych pohledem obsáhl celou nečekanou překážku v cestě. Dřevěná prsa patří dřevěné ženské postavě, která obkročmo sedí na dřevěné soše muže se ztopořeným údem. A toto pornografické dřevěné sousoší zde není jediné. V jiných pozicích jsou vyřezány ještě další tři dvojice. Celou nezvyklou a velmi pitoreskní skupinu doplňují solitérní sošky zvláštních ptáků, nejspíš čápů s dlouhými zobáky.

Narazil jsem později v okolí města Morondava ještě na několik sakalavských hrobů. Zdaleka ne všechny byly zdobeny erotickými motivy tak silného kalibru a zdaleka ne všechny byly tak zachovalé, jako při mém prvním setkání - dřevo rádo a rychle podléhá tropickému klimatu... Když jsem se později mezi místními obyvateli pídil po dalších podobných stavbách, setkal jsem se většinou jen s rozpačitým krčením ramen. Docela pochopitelně: cožpak misionáři a křesťanské církve mohly dopustit takovéto pohanské praktiky? Naprosto v souladu s všeobecnou globalizací bylo Sakalavům „vysvětleno“, že sex je věc nanejvýš soukromá a jestli někam rozhodně nepatří, tak je to především na hroby. Domorodci takové vysvětlení přijali. Přestože ještě i dnes staví podobné dřevěné hroby, bohatě vyřezávaným soškám chybí to jedinečné a skutečně originální - „sakalavská erotika“.

Ještě z jednoho důvodu jsou dřevěné hroby Sakalavů dnes v krajině západního Madagaskaru přísně střeženou a utajovanou vzácností. Co nestačila zničit vlna christianizace, dokončila morová rána 21. století – turismus. Přivést si domů originální suvenýr s tak „atraktivním“ motivem je zřejmě neodolatelným lákadlem pro mnohé „cestovatele“ (úmyslně píši toto slovo s uvozovkami!), že neváhají překročit nepřekročitelné morální tabu – krást na hrobě. Řezbáři zájem turistů pochopili ihned a tak na tržnici města Morondava lze již několik let zakoupit svérázné dřevořezby nahých postav s různou mírou erotična. Některým řezbář přidal i patinu, takže vypadají jako vskutku historické. Je o ně prý zájem.

Sakalavové jsou jen jedním ze čtrnácti hlavních kmenů národa Malgašů, obývajících v současnosti ostrov Madagaskar. Žijí na samotném západě Madagaskaru a od svých sousedů se zásadně odlišují vlastně jen v jediném – svými hroby. Zatímco všude jinde na ostrově staví Malgaši své hrobky z kamenů nebo nově z betonu, Sakalavové si dosud vystačí se dřevem. A snad právě tento jednoduše opracovatelný a všude v okolí snadno získatelný materiál přispěl k zvláštnímu zvyku Sakalavů vyřezávat jako ozdobu hrobů svých zemřelých předků sochy lidí v takřka životních velikostech.

Což o to, na tom by zase tak nic neobvyklého nebylo. Vždyť podobizny nebožtíků se objevují v nejrůznější formě na hrobech téměř všude na světě. Nejběžnější jsou jistě fotografie či jiná dvojrozměrná spodobnění tváří zemřelých. Známe je i od nás a mají jediný účel – připomenout si obličej blízkého člověka, kterého již nikdy živého nespatříme. Vyřezávané sošky nebožtíků známe i například z indonéského ostrova Sulawesi, kde je tamní Torajové umísťují ke svým skalním hrobům, nebo z několika ostrovů v Tichomoří. Sakalavové ovšem zašli ještě dál. Zpodobňují své zemřelé v pozicích nejintimnějších!

V křesťanských kulturách jsou všude na světě hřbitovy symbolem klidu pro „spánek zemřelých“. Těžko si představit konzervativnější normu... Nikoho by u nás snad ani nenapadlo přijít na hřbitov jen v plavkách, mezi hroby křičet, chovat se nápadně či jinak neuctivě rušit pietu místa. Je to nezpochybnitelné tabu. A erotika nebo dokonce soulož? V Evropě věc naprosto nepřípustná a nemyslitelná! Ne, na něco takového nelze na našich hřbitovech ani pomyslet... U madagaskarských Sakalavů je však všechno jinak.

Propastný rozdíl v kulturách našich národů, tedy zjednodušeně Evropanů a Sakalavů, by patrně vynikl nejvíce, kdyby stál vedle sebe hrob sakalavský a český. Symboly na náhrobcích by vnímavému pozorovateli jistě napověděly mnohé o zesnulém i o pozůstalých. Český hrob zdobí kamenní holubi, vavřínová ratolest, kříž a další křesťanské motivy, živé květy a hořící svíčka. Všude pořádek, uklizeno a zalité květiny – důkaz, že pozůstalí na svého zemřelého stále vzpomínají. Vědí ovšem, že se s ním již v tomto světě nesetkají. Z piety místa dýchá úcta, kterou nebožtíkovi vyjadřují právě péčí o jeho hrob. Naproti tomu hrob sakalavský vymezuje dřevěnou ohrádkou prostor přibližně 2 x 2 metry, ve kterém smí žít pouze nebožtík. Ohrádku zdobí dřevořezby souložících dvojic, jednotlivců nebo i spodobnění porodu. Všechny motivy soch se točí kolem jediného – okolo okamžiku počátku života. Sakalavští pozůstalí chtějí, aby se jejich milovaný znovu narodil a proto mu na hrob dávají nejrůznější motivy spojené s početím a porodem. Možná trochu naivní a v našich očích úsměvné, ale buďme prosím tolerantní. Tedy žádná pornografie, ale jenom ta nejpřirozenější věc v životě lidském a koneckonců všude v přírodě – reprodukce.

Hroby Mahafalů

Člověk nemusí nutně být členem „sdružení přátel pohřbů“ aby se zajímal o hroby a navštěvoval hřbitovy. Tento zájem pramení z elementární zvědavosti a touhy dozvědět se co nejvíce zajímavých informací ze života místních obyvatel, z jejich duchovního světa i mytologie. Hřbitovy prostě patří ke kultuře každého národa. A že je běžní cestovatelé obvykle míjejí? Svědčí to o povrchnosti jejich způsobu poznávání cizích zemí.

Na jihozápadě ostrova, hluboko pod městem Toliara, čeká ještě další podobné, i když vlastně docela jiné, překvapení jako u Morondavy. Toto území obývají příslušníci kmene Mahafalů. Prodírám se zvláštním porostem trnitého buše, v těchto místech tvořeným především stromovými pryšci a adéniemi. Na vrcholku nevysokého kopce, který v celkově ploché krajině poskytuje dobrý rozhled do širého okolí, nalézám několik mahafalských rodinných hrobů. Mahafalové ukládají své zemřelé do vcelku rozsáhlých staveb. Jsou to vlastně mohyly z kamenů naskládaných na sebe a tvořící přibližně metr nebo metr a půl vysoký rov o půdorysu čtverce či obdélníku se stranami většinou okolo pěti až deseti metrů dlouhými. Vrchní stranu každého rodinného hrobu pokrývají části lebek s rohy hrbatého skotu zebu, které ční svými špicemi k nebi. Rohy pocházejí z krav, obětovaných při pohřební ceremonii, které jsou společně snědeny všemi pozůstalými včetně početných pozvaných smutečních hostů. Hrob vypovídá i o majetkových poměrech v rodině. Čím více rohů, tím větší majetek mohl být obětován, tím movitější rodina. Jsou-li rohy otočeny špičkami nahoru, žil zemřelý za svého života řádně, byl oblíben a jeho duch může volně navštěvovat vesnici, kde žil. Pokud ale není přítomnost nebožtíkova ducha ve vesnici z jakéhokoliv důvodu žádoucí, jsou špičky rohů zabořeny směrem dolů do hrobky tak, aby se duch při opuštění hrobu na rohy napíchl.

To nejnápadnější a v jistém smyslu i nejkrásnější bývají na mahafalských hrobech však takzvaná alo-alo. Jsou to jakési totemové kůly, hole či dřevěné sloupky dlouhé až několik metrů, do kterých se umně vyřezávají a následně i kolorují nejrůznější symboly a události ze života zemřelého. Jakýsi životopis nebo trojrozměrná kronika. Právě na hrobech, které se před mými zraky objevily v nitru trnitého buše, jsou alo-alo velmi krásná a až naturalisticky věrně vyřezávaná. Ční k nebi stejně jako rohy zebu, mezi kterými jsou kůly zapíchnuty do horní strany hrobů. V tiché úctě procházím okolo jednotlivých rodinných hrobek a snažím se vysledovat okamžiky ze života nebožtíků. Co pro ně bylo tak důležité, že stálo za to událost vyřezat do alo-alo?

 Převládají dřevořezby hrbatých krav zebu, které jsou v životě Mahafalů, ale i příslušníků ostatních malgašských kmenů, nepostradatelné. Podle sošek na hrobech se zebu dobře hodí k orání, jako dopravní prostředek na tahání dvojkoláku, ale třeba i k dojení mléka. Jiný nebožtík jel před smrtí někam autobusem, na hrobě má mimo jiné pěkně vyvedený minibus, dokonce v sytých barvách. Možná to nebyla jen tak obyčejná cesta autobusem, možná při havárii zahynul nebo naopak byl po celý život zaměstnán jako řidič. Takové detaily se nemáme šanci již asi dozvědět. V jiném hrobě leží zcela jistě žena. Je vypodobněna při kojení malého dítěte. Další nebožtík za svého života patrně letěl vrtulovým letadlem a teď jeho hrob zdobí pěkný dřevěný model. Soused možná vykonával funkci policisty nebo obecního drába – je spodobněn při odvádění trestance v poutech. Krásné a řezbářsky velmi precizně provedené jsou sousoší několika osob společně se plavících v dlabané kanoi, tlukoucí rýži, společně lovící divoká zvířata nebo peroucí prádlo. Na jiném kůlu si lámu hlavu nad smyslem shromáždění figurek, které jakoby hvězdářskými dalekohledy pozorovali oblohu. A hned vedle další nevysvětlitelné záhady – skupinka mužů v nápadných kloboucích vypadá jakoby nacvičovala spartakiádní sestavu, jiné sousoší představuje lidi debatující u malého mlýnského kola, ještě jiná skupina figurek vypadá jakoby právě prováděla rituální lidskou oběť, dalšímu alo-alo dominuje muž jedoucí na mopedu. Vysvětlení těchto motivů se nám asi již nikdy nedostane...

Také rozmístění vyřezávaných alo-alo na hrobě není nahodilé. Kůly, kterých bývá někdy i více než deset, jsou zapíchnuty do horního krytu hrobky podle přesných pravidel. Pozůstalí jsou schopni z polohy alo-alo na hrobě, z pořadí, v jakém na jednotlivé kůly dopadnou první ranní paprsky Slunce, či z orientace kůlů vzhledem ke světovým stranám, vesnici nebo dalším hrobům, vyčíst mnoho důležitých informací ze soukromého života nebožtíka. Je také zřejmé, že našim očím poněkud skrytou funkcí alo-alo je komunikace mezi duchem předka a jeho žijícími pozůstalými.

Nejsou dva hroby stejné

Docela podobný způsob pohřbívání svých mrtvých mají i sousední kmeny. Například kmen Antandroyů z jihu ostrova staví takřka stejné hrobky, ovšem hned vedle nich nesmí chybět jakési megality – podlouhlé špičaté kameny zasazené do země. Ozdoby z lebek a rohů zebu jsou samozřejmostí a podobně jako u Mahafalů jejich množství vypovídá o bohatství rodiny. Určitým specifikem jsou u Antandroyů malby. Zpodobňují obličej nebožtíka, někdy jeho celou postavu a dost často jej malíř zachytí v nějaké charakteristické situaci, kupříkladu s orajícími zebu. Na rozdíl od Mahafalů však tato spodobnění bývají prostší, nemají za cíl zachytit důležité okamžiky z života zemřelého, nýbrž pouze připomenout jeho tvář. Moderní hroby se staví již většinou z betonu – a na betonové stěně se právě takové obrázky „pěkně vyjímají“.

Aby přehlídka pohřebišť a hřbitovů byla co nejúplnější, musíme se přesunout do hornatého vnitrozemí jižní části ostrova. Ne, že bychom sem přijeli právě za poznáním funereálních zvyků místních obyvatel, ale při putování krajinou se setkání s hroby prostě nevyhnete. Například v pohoří Horombe se mi mnohokrát doslova „připletly“ do cesty kamenné náhrobky příslušníků kmene Barů. Jedná se většinou o jednoduchou dutou stavbu s malým vchodem na boku, celou postavenou z naskládaných kamenů. Z těch menších kamenů jsou stěny, z těch větších a plochých bývá střecha. Barové je vždy stavěli na nějaká dominantní a z daleka viditelná místa v krajině, například na vrcholky kopců nebo do skalních jeskyní, výklenků a pod převisy. Snad proto, aby jim zemřelý předek, jehož duši uctívají a je pro ně velkou autoritou, nikdy nesešel z očí.

Na hornatém severovýchodě Madagaskaru se lze v některých skalních oblastech setkat s pohřebišti Betsimisaraků. Obyvatelé vesnic si je úzkostlivě hlídají a dostat se k nim není právě jednoduchá záležitost. To koneckonců platí pro celý ostrov a všechny malgašské kmeny. Betsimisarakové pohřbívali ještě donedávna své nebožtíky do rakví vytesaných z kamene. Kamenná rakev má protáhlý obdélníkový půdorys, fundament je hladký, nezdobený a krytý polokulovitým víkem. Tam, kde to přírodní podmínky umožňují jako například na ostrůvku Nosy Mangabe, jsou pohřebiště ukryta v jeskyních nebo pod převisy.

Kmen Merinů, žijící v okolí hlavního města Antananariva, pohřbíval v minulosti nebožtíky do dřevěných rakví vydlabaných z kmene stromu. Rakve ovšem nebyly ukládány na obvyklé pohřebiště, nýbrž vcelku nezvykle potopeny do bažiny nebo hlubokého bláta. Smyslem nebylo zbavit se mrtvého, naopak. Bahno bylo považováno za posvátné. Později Merinové začali stavět dřevěné rodinné hrobky, do kterých nebožtíky ukládali, a poměrně nedávno nahradili dřevo dostupnějším materiálem – kamením a pálenými cihlami. Hrobky Merinů jsou jen někdy na vnější straně zdobené, a to vždy velmi střízlivě. Zato vnitřní výzdoba prý bývá poměrně okázalá a bohatá. To však nemohu osobně potvrdit, dovnitř hrobky cizí člověk nesmí.

Členem pohřební družiny

I přes jistý handicap, který na Madagaskaru představuje evropská bílá kůže, se mi jednou daří zúčastnit se pohřebního obřadu. Jak jinak - čirou náhodou. V blízkosti známé rezervace Perinet východně od hlavního města Antananariva pobývám již týden. Vše důležité jsem již viděl a tak naprosto logicky rozšiřuji „akční rádius“. Procházím krajinou s žalostnými zbytky deštného pralesa a míjím také jakousi vesnici. Za vesnicí se mé kroky kříží s průvodem mužů nesoucích na nosítkách rakev s nebožtíkem. Zprvu docela nesměle, po pozvání jedním starším mužem však již naprosto oficiálně, se přidávám k pohřebnímu průvodu. Směřuje k rodinné hrobce. Předtím však se ve vesnici odehrály první fáze pohřbu. Hned po své smrti byl zemřelý omyt a zabalen do pohřebního rubáše z malgašského hedvábí lamba. To se vyrábí ze zámotků motýla landibe dosti podobným způsobem jako hedvábí čínské. Mrtvý nesmí zůstat ani na chvíli sám, proto se u jeho odkryté rakve střídaly ve dne v noci „návštěvy“. Při takovém hlídání nebožtíka se povídá o všeličems, vypráví se příběhy, popíjí káva a čaj, v noci se hrají karty nebo domino. Bdí se tak dlouho, dokud se neshromáždí všichni příbuzní, což někdy trvá opravdu dlouho. Než se pohřební průvod vydá k hrobce, je ve vesnici očistně spálena nebožtíkova chýše.

Putuji s nebožtíkovým průvodem překvapivě daleko. Hrobka jeho rodiny je na odlesněném skalním suku a vypadá jako podzemní úkryt poustevníka. Malý vchod vede do vyzděné krypty, kterou na povrchu kryjí kameny. Muži nesoucí rakev tančí i s mrtvolou zabalenou do bílého rubáše. K průvodu se přidávají další přišedší a jejich první cesta vede k rodině zemřelého. Předávají ji menší finanční obnos. Tento zvyk se nazývá findranomaso, tedy „osušení slz“, a doprovází ho krátká tichá rozmluva s pozůstalými. Překvapuje mě všeobecné veselí a vcelku hlasitá zábava, to bych na pohřbu věru nečekal. Je mi taktně naznačeno, že bych neměl vůbec nic fotografovat a posléze také že bych se již měl vzdálit. Loučím se tedy a docela s radostí a úlevou opouštím pohřeb, kde zábava zdá se teprve dosáhne vrcholu.

V mytologii a duchovním světě Malgašů hrají dominantní úlohu právě zemřelí předkové. Pro žijící jsou velkou autoritou a důvodem obrovského konzervatismu celé společnosti. Nelze provést žádnou změnu ve způsobu života, bydlení, stravě, hospodaření na polích, vždyť předkové by si takovou změnu patrně nepřáli a chtěli by, aby současná generace pokračovala v jejich díle. Protivit se vůli předků může přivolat neštěstí, smrt, povodeň, nemoc či hlad nejen na „provinilce“, ale na celou rodinu nebo vesnici. Víra v posmrtný život je také důvodem propastného rozdílu mezi příbytky živých a mrtvých. Lidé obývají malé, velmi jednoduché a často rozpadající se chýše z nepálených cihel, bambusu nebo palmových rohoží, zatímco titíž lidé staví svým mrtvým předkům velké a honosné hrobky z kvalitního betonu. Investovat do „krátkého pozemského života“ se tu nevyplatí, smysl to má jen pro „nekonečný život posmrtný“. A tak se luxusu dostává pouze mrtvým. Jak odlišné od našich zvyků, aut, vil, zábavy. Evropský žebříček hodnot převrácený naruby...

Převlékání nebožtíků

Úcta k zemřelým se projevuje i například ve zvycích, které jsou známé jako „převlékání mrtvých“ neboli famadihana. Tento zvyk, prováděný z hygienických důvodů v období sucha v červnu a červenci a rozšířený především u Merinů ve středním Madagaskaru, je pro Evropana asi nejzvláštnějším obřadem Malgašů. Jedná se v podstatě o rituální exhumaci, ke které se pozůstalí odhodlají tehdy, když se některému z nich ve snu zjeví duch zemřelého a vyjeví mu touhu podívat se znovu mezi živé. Někdy si také duch stěžuje, že mu je zima a žádá nové oblečení. Bývá to zpravidla několik let po smrti. Rodina ovšem musí být na slavnost famadihana připravena, a to především finančně. Věštec mpanandro určí to nejsprávnější datum a hodinu pro obřad a úřady vydají oficiální povolení.

Před vlastní famadihanou se k hrobce dostaví vyslanci, kteří oznámí zemřelému, že bude v nejbližší době „převléknut“. Současně sdělí ostatním nebožtíkům, že se brzy dostane i na ně – to proto, aby se nerozzlobili. Nejbližší příbuzní posléze sestoupí do hrobky a vynesou z ní ostatky zemřelého. Veškerá sešlost širokého příbuzenstva se jich snaží dotknout, protože věří, že jim to přinese štěstí a náklonnost duše předka. Celá vesnice přinášené ostatky zdraví a jeden po druhém se snaží nebožtíka osobně přivítat, jakoby žil. Kosti jsou poté přeneseny do domu příbuzných, kde dochází k vlastnímu rituálu. Ostatky jsou při něm pečlivě očištěny od zbytků kůže a masa a pečlivě zabaleny do nového čistě bílého hedvábí lamba. Nyní začíná velmi zvláštní veselice. S takto „nově oblečeným“ zemřelým všichni postupně tančí, zpívají mu a vypráví příběhy. Snaží se, aby byl s obřadem co nejvíce spokojen. Obchází s ním a ukazují mu místa ve vesnici i v okolí, která měl rád, sdělují novinky, jež se udály po jeho smrti, nepřetržitě se s ním baví. Zábava, hudba, tanec a zpěv dočasně utichají jenom ve chvílích společného jídla. Není to tedy žádná smuteční slavnost. Naopak, během celé famadihany vládne radost a veselí, všichni jsou upřímně rádi, že se znovu mohli setkat se svým zemřelým předkem, se svými rodiči nebo prarodiči. Ve vymezený čas jsou očištěné ostatky znovu uloženy v rodinné hrobce a nebožtík se vrací zpět do světa mrtvých.

Osobně jsem tuto prazvláštní slavnost nikdy neviděl. Jednak proto, že cizinci nejsou většinou při takovýchto rodinných obřadech vítáni, ale především z důvodu termínu. Famadihana se koná pouze v nejsušší části roku, nejčastěji v červnu a červenci, kdy klimatické podmínky nepřejí rostlinám a živočichům. Protože mým zájmem na Madagaskaru vždy byla divoká příroda, nikdy jsem se sem nevypravil v době nejméně vhodné, tedy v době vrcholícího sucha. Nicméně o existenci a síle tohoto obřadu svědčí i nápisy na hlavním letišti v Antananarivu. Movitější příbuzní totiž touží ukázat exhumovanému mrtvému i příslušníky rodiny ze vzdálených oblastí Madagaskaru, kteří se na famadihanu nemohli dostavit. Proto volí letecký způsob přepravy. Cedulky na letišti tomu ovšem příliš nepřejí: „Žádáme pasažéry, aby necestovali letadlem se svými mrtvými!“

©  Vladimír Lemberk

Hrobka kmene Sakalavů ze západu Madagaskaru se silně erotickými motivy.

Detail jedné ze sakalavských dřevořezeb.

Na sakalavských hrobkách nechybí ani vyobrazení porodu.