Zajímavosti ze zoologického depozitáře

Část 1

 Nově opravená věž pardubického zámku, čnící nad zelení Tyršových sadů, ukrývá ve svém nitru řadu zajímavostí. Mnohý z čtenářů jistě někdy zatoužil po rozhledu z této dominanty a většině také možná vrtá v hlavě, k čemu že je zámecká věž využita. Vystupme proto starým točitým schodištěm až téměř nahoru a otevřme dveře s nápisem "Zoologický depositář".

 Prosklené skříně jsou přeplněny vycpaninami ptáků a savců a lihovými preparáty ryb, obojživelníků a plazů. Celkem více než 2500 položek. Základem současné zoologické sbírky Východočeského muzea v Pardubicích, které zámek užívá, je tzv. Hromádkova sbírka z první poloviny 19. století. Nejstarším exponátům je tedy více než 180 let a přesto tomu jejich stav nenasvědčuje. Díky výborné preparaci a svědomitému ošetřování se uchovaly v lepším stavu než některé mnohem mladší vycpaniny.

 Zůstaňme dnes ještě na chvíli u zmíněného Dr. Hromádky. Byla to osobnost vskutku výjimečná a snad si tedy naši pozornost zaslouží. Lékař Dr. František Hromádka se narodil 22.ledna 1796 v Pardubicích a již od mládí projevoval velký zájem o přírodu, hlavně o ptáky. Během své lékařské praxe v Pardubicích nachytal mnoho pěvců a zastřelil velké množství dravců a vodních ptáků. Z dnešního pohledu jistě velmi krutá záliba, ale vlastně až do poloviny 20. století běžný způsob zoologického "výzkumu" a dokumentace. Díky tomuto zvláštnímu sběratelství si ovšem můžeme utvořit obrázek o fauně Pardubicka v 19. století. Celý Hromádkův život byl prodchnut sběratelstvím zvířat a jejich následnou preparací. V tom dosáhl velké zručnosti, takže se stal vyhlášeným preparátorem v širokém okolí. Své umění naučil svoji dceru, která "od mala zvláštní chuť k vycpávání jevila a která v Hradci Králové a Litomyšli pak i jiné vycpávati učila". Když se život Dr. Hromádky nachýlil, odprodal svou obsáhlou sbírku čítající 1400 kusů vycpanin nově založenému Pardubickému muzeu za 3000 zlatých. To bylo 30.června 1881. Stěhování tolika preparovaných ptáků do prostor muzea zabralo celé léto. Dobový dokument o tom píše: "Dr. Hromádka, jsa veliký milovník přírody, žil pro své sbírky až do poslední chvíle. Během odnášení vycpanin ze tří naplněných pokojů jeho domu všechny ptáky jmenoval a - jaká náhoda osudu - když poslední byl odnešen, pozbyl vědomí a více je nenabyl. Zemřel v 86 letech o šesté hodině večerní 1.září 1881. Buď památce jeho nehynoucí čest!".

 Vzácností, které Hromádkova sbírka obsahuje a které jsou uloženy v depositáři Východočeského muzea, je celá řada a nelze je proto ani zdaleka všechny vyjmenovat. Jen namátkou snad druhy, zastřelené u Pardubic: špaček růžový, jeřáb popelavý, ibis hnědý, lyskonoh úzkozobý, ústřičník velký, turpan černý i hnědý, drop velký i malý, kajka mořská, chaluha pomořanská .... Laikovi tyto názvy ptáků asi mnoho neříkají, ale člověk znalý si jen povzdechne: "Kdeže dnes na Labi kajka ...".

Část 2

 Podruhé vystoupejme točitými schody na nově opravenou věž pardubického zámku, abychom otevřeli dveře zoologického depozitáře Východočeského muzea. Co nás zde asi na první pohled zarazí je velké množství dravých ptáků. Nejen díky své velikosti, ale rovněž díky početnosti zabírají vycpaniny dravců většinu skříní určených ptákům. Proč je těch z dnešního pohledu vzácných a užitečných živočichů ve sbírkách muzea tolik?

 Odpovědi jsou dvě. V první řadě si musíme uvědomit, že vycpaniny pocházejí většinou z 19. a první poloviny 20. století, kdy sbírání ptáků bylo rozšířeným a nijak neomezovaným. A jako v každé sběratelské oblasti i zde platilo: "čím vzácnější - tím cennější". Dnes se nám ani nechce věřit tomu, co bylo v té době obvyklé, totiž že jakmile se k nám zatoulal odjinud nějaký vzácnější druh ptáka, byl střelen a skončil ve sbírce. To bylo považované za zcela normální a teprve ve třicátých letech po vydání zákonů na ochranu ptactva se od tohoto postupu "zoologických výzkumů" velmi pomalu upouští.

 Druhý a hlavní důvod, proč vlastní přírodovědné oddělení VČ muzea tolik vycpaných dravců je podobný. Spadá také do již zmíněného období. Draví ptáci byli v té době bez výjimky totiž pokládáni za škodnou. Podle toho s nimi bylo nakládáno. Dokonce Dr. A.E. Brehm ve svém slavném díle "Život zvířat" píše: "Sokoli jakož i ostatní dravci náležejí ku ptákům škodlivým a nemohou se proto u nás trpěti".

 Myslivci a hajní vynalezli řadu způsobů, jak počet "škůdců se zahnutým zobákem" snížit. Nejčastější bylo zařízení zvané výrovka, vycházející ze skutečnosti, že výr velký "jest v tak všeobecné nenávisti dravci denními, že ti jakmile ho spatří, útočí bezhlavě naň". Princip výrovky dobře pochopíme z popisu v Ottově slovníku naučném z roku 1908: "Výrovka jest bouda nadzemní či podzemní, různě upravená, z níž myslivec z rána nebo k večeru střílí různé dravé ptáky na výra útočící. Myslivcem k tomu chovaný výr nalézá se na berli, k níž jest za pařáty řetízkem připoután. Jsou-li na blízku výrovky stromy s řídkou korunou, sedají si po boji s výrem unavení draví ptáci na ně a myslivci jest snadno odstřeliti je".

 Čtenář jistě tuší, že takový způsob redukování početních stavů dravců byl velice účinný. Dokládá to i soupis ptáků, střelených na jediné výrovce u obce Kočí na Chrudimsku během dvou dnů na podzim roku 1852: 12 sokolů, 11 ostřížů, 25 kání, 27 jestřábů, 23 krahujci, 18 poštolek, 41 vran a 15 strak. Počty tehdy střílených dravých ptáků jsou vůbec z pohledu dnešního člověka, pro kterého je zážitkem pozorovat lovící poštolku, velmi překvapivé. Například za jediný rok 1857 bylo v celých Čechách dle výkazu střeleno 13 120 ks dravců a 8 670 ks sov (z toho 202 výři velcí)! Až se nám tomu nechce věřit, počet vycpaných dravců pocházejících z tohoto období tomu ale trochu odpovídá. V zoologickém depozitáři se nalézá 25 sokolů (z toho 9 pochází jen z výrovky u obce Choteč), 27 motáků pochopů (12 z výrovky), 17 motáků stepních, 4 rarozi velcí (2 z výrovek u Dolní Sloupnice a Jaroměře), 5 orlů mořských (3 z výrovky), 10 dřemlíků tundrových (7 z výrovky), 7 luňáků červených, 6 luňáků hnědých, pouhých 19 jestřábů a 32 krahujci. Výčet dravých ptáků doplňují dva supi hnědí (z let 1838 a 1874) a tři supi bělohlaví (1841, 1879,1944), vzácní zatoulanci z JV a JZ Evropy, kteří se však již od Pardubic na svá hnízdiště nevrátili.

Část 3

Naše třetí návštěva ve věži pardubického zámku bude svým způsobem jedinečná. V zoologickém depozitáři Východočeského muzea zde totiž uchovávají druh živočicha, který bude mít brzy stoleté výročí. Ne, není tu žádný stoletý kmet ani před 100 lety nově popsaný druh. Právě naopak. V dnešním pokračování našeho "miniseriálu" se dozvíme o ptáku, kterého již 100 let nikdo živého neviděl. Nebude to veselé povídání, ale snad o to více poučné. Tím smutným jubilantem je holub stěhovavý.

 Holub stěhovavý (Ectopistes migratorius) patřil k nejhojnějším ptákům Ameriky. V dějinách Evropy nenajdeme nic, co by se podobalo vášni ničit divokou přírodu a vědomě vyvražďovat divoká zvířata, jak tomu bylo v novém světě. Nesmírná hejna těchto holubů, které francouzští Kanaďané nazývali tourte (trouba, pitomec), hnízdila v listnatých lesích na východě Severní Ameriky. Stromy se prý ohýbaly pod tíhou jejich hnízd postavených těsně vedle sebe. Přírodovědec Alexander Wilson pozoroval na začátku 19. století hejno široké podle jeho odhadu 1,5 km a dlouhé 380 km. Vycházel z rychlosti letu těchto ptáků a z času mezi průletem prvního a posledního holuba, a odhadl že v hejnu muselo být 2 230 272 000 jedinců. Když ptáci usedli na stromy, lámaly se pod jejich tíhou větve, tolik jich bylo (přitom jeden holub nevážil víc než 200 - 250 g). Holub stěhovavý byl v té době nesporně nejpočetnějším suchozemským ptákem světa a měl určitě významné místo v přirozených společenstvech amerického východu. Množství potravy spotřebované takovým hejnem bylo sice obrovské, ale ptáci nikdy nepocítili nedostatek. Živili se žaludy, semeny stromů a lesy byly bohaté a hluboké. Indiáni odedávna lovili určité množství těchto ptáků pro výborné maso, přesto byl holub stěhovavý v době, kdy přišli běloši do Ameriky, nejlépe prosperující druh. Brzy ale nastal obrat. Při tazích na něj čekaly tisíce lovců, kteří stříleli nazdařbůh do hejn a ani se neobtěžovali sbíráním mrtvých těl. Prý pro radost. Během 19. století postihl holuba stejný osud jako severoamerického bizona a jeho početní stavy rychle prořídly. Po roce 1870 zcela zmizely velké hnízdní kolonie a po roce 1880 bylo možno zaznamenat jen malá potulná hejnka. Roku 1899 byl střelen prokazatelně poslední holub stěhovavý. V roce 1909 byla sice vypsána odměna 1500 dolarů za nalezení hnízdícího páru, ale tato odměna nebyla nikdy vyplacena. Téhož roku Robert Mac Clung napsal: "Jejich množství se vždy zdálo nevyčerpatelné jako kapky vody v oceánu či zrnka písku na jeho březích. Když se obrovská hejna vznesla do výše, zastínila slunce a bezpočet křídel zvedal skutečný vítr. Hodinu za hodinou se tito ptáci nesli oblohou a jejich množství vzbuzovalo obdiv k marnotratnému bohatství přírody. Ano, to byli holubi stěhovaví v minulých dobách."

 Z roku 1855 pochází párek holubů stěhovavých, které z USA poslal do Pardubic syn Dr. Františka Hromádky, zakladatele zoologické sbírky ve Východočeském muzeu. Ze Severní Ameriky poslal samozřejmě více druhů ptáků, netušil ani, že některé z nich budou jednou skutečnými raritami. Téměř všechny jeho vycpaniny z USA jsou dnes uloženy v Národním muzeu v Praze, jenom to nejvzácnější - pár holubů stěhovavých - zůstalo v Pardubicích. Holubi se krčí v koutě zasklené vitríny a jsou dodnes výčitkou i připomínkou, co že člověk - vládce přírody všechno dovede.

Část 4

 Počtvrté vystoupejme stoosmdesáti schody na věž pardubického zámku, abychom stanuli před prosklenými skříněmi zoologického depozitáře. Naše dnešní návštěva bude odpovídat ročnímu období - dozvíme se totiž o vzácných vodních ptácích, kteří byli v okolí Pardubic zastiženi jen v zimě.

 Skutečnost, že každoročně na podzim odlétá většina našich ptáků na jih, aby chladnou část roku přečkala v krajinách teplejších a s dostatkem potravy, zná bezpochyby každý. Méně však již proniklo do obecného povědomí, že také Střední Evropa je místem, kde zimují ptáci ze Skandinávie a Severní Evropy. Příchod zimy doslova vypudí hlavně vodní ptáky k nám na jih, kde nezamrzlá vodní hladina slibuje alespoň nějakou potravu.

 Proto bývalo pravidlem, a do jisté míry to platí i v součas- nosti, že řeka Labe v okolí našeho města hostila v zimě zejména zástupce řádu vrubozobých (Anseriformes), kteří po zbytek roku žijí až za polárním kruhem. V tuto roční dobu se pak snad každo- ročně objevovaly v místních novinách články, popisující severské kachny a poukazující na mimořádnost a vzácnost jejich výskytu u nás. Nemusíme však tentokrát staromilsky plakat nad minulostí. Na severu ptáků neubývá (jako je tomu v Čechách), a tak najdou-li vhodné podmínky, zimují u nás, i když zřídka, i nyní. Ale pojďme se protentokrát zabývat ještě chvíli minulostí.

 V předcházejících dílech našeho "miniseriálu" jsme se dozvě- děli o způsobech sběratelství ptáků v 19. a v 1. polovině 20. století. Samozřejmě, že zimující severské druhy kachen byly raritou a cenností každé sbírky. Tak se nezřídka stávalo, že se tito ptáci na svá hnízdiště za polárním kruhem již nevrátili a skončili jako vycpanina v středoevropských Pardubicích. Samotný odstřel na řece Labi nebyl problém, potíže však často nastávaly s vylovením mrtvolky unášené vodním proudem. Jsou známy případy, kdy se horlivý sběratel vrhl pro svůj budoucí cenný sbírkový přírůstek do vln studené řeky. Ti méně horliví střelci použili ke stejnému účelu pramici.

 Řada vycpanin těchto zimních ptačích hostí je dnes součástí zoologické sbírky Východočeského muzea v Pardubicích. A o kterých že to druzích kachen je řeč? Až z těch nejsevernějších končin Ev- ropy k nám přilétali zimovat turpani černí, turpani hnědí, hohol- ky lední, kajky mořské a poláci malí. Tyto arktické druhy kachen hnízdí buď na sladkovodních jezerech v tundře nebo na pobřežních fjordech Islandu, Špicberků, Grónska a severní Skandinávie. Zde si v blízkosti vod staví v dolíku na zemi hnízdo vystlané chudě rostlinnými stébly, avšak bohatě prachovým peřím. Ze 6-8 vajec se mláďata líhnou na začátku krátkého severského léta, aby stihla do podzimu vyspět, zesílit a odtáhnout na jih. Zimu přečkávají tyto druhy u jižních břehů Baltského a Severního moře a výjimečně se v malém počtu objevují i v evropském vnitrozemí. Téměř to samé lze napsat o krásných zástupcích řádu potáplic (Gaviiformes) - o potáplici lední, severní a malé. Ty byly na Labi dokonce ještě větší vzácností a dnes již u nás prakticky nejsou k zastižení.

 O něco jižněji, v pásmu severských jehličnatých lesů, na pobřeží Severního a Baltského moře a v severním Německu a Polsku hnízdí kachny hohol severní, hvízdák euroasijský a morčáci velký, prostřední a malý. Také tyto druhy u nás zimovaly a zimují v o něco větším počtu, vyskytují se však více v předjaří na tahu ze svého hlavního zimoviště v západní a jižní Evropě. Mimo hvízdáka a morčáka prostředního, kteří hnízdí v trávě, si budují tyto kachny hnízdo v dutinách stromů vždy nedaleko vody. Hohol severní dokonce vzácně hnízdí i u nás, nejvíce na rybnících Třeboňské pánve.

 V zoologickém depozitáři muzea se tísní v prosklených skříních celkem 82 vycpanin vodních ptáků, o kterých jsme se dnes zmínili. Početně nejvíce je hoholů severních (13 kusů) a nejvzác- nější jsou turpan černý (3 kusy) a potáplice lední (1 kus). Zkuste si někdy udělat čas a zajděte se projít v zimních dnech k Labi. Třeba se vám poštěstí a uvidíte zvláštní, trochu nezvykle vybarvené kachny. Možná v nich spatříte posly severu.

Část 5

Při naší minulé návštěvě zoologického depozitáře Východočeského muzea ve věži pardubického zámku jsme se dozvěděli o vzácných vodních ptácích ze severu, kteří na nezamrzlém Labi zimovali. Nejen severské kachny tráví nepříznivou část roku v okolí našeho města. Při dnešní návštěvě zoologického depozitáře se budeme tedy zajímat o jiné zimní ptačí hosty, které můžeme i nyní v časném předjaří pozorovat. Řeč bude o dvou pěvcích - jíkavci severním a brkoslavu severním.

 Na rozdíl od předchozích dílů seriálu, kdy jsme se dozvídali o druzích velice vzácných a vyhubených, dnes popisované ptáky mají čtenáři šanci vidět v přírodě okolo Pardubic na vlastní oči.

Musí si však pospíšit, zima je zdá se na odchodu...

Jikavec severní je pěnkavovitý pták, v zimním šatě nevýrazného zbarvení, velmi podobný samici naší pěnkavy obecné (zájemce odkazuji na celou řadu určovacích atlasů našich ptáků). Přilétá k nám zimovat s větší či menší pravidelností každoročně. Potuluje se v tu dobu spolu s hejnky našich ptáků po kraji a společně s nimi hledá zbytky zmrzlých bobulí, semen či ukrytého hmyzu. Milovníci přírody, procházející ztichlou zasněženou krajinou určitě znají ten překvapující zážitek, když z mrtvého mrazivého ticha bez živáčků naráz uslyší ptačí hlasy přilétajícího hejnka opeřenců. Sýkory, brhlíci, šoupálci, ale i strnadi, pěnkavy a zmínění jíkavci společně hledají potravu. Vědí, že ve skupině mají větší šanci najít cokoli k snědku. Postupují při tom obdivuhodně systematicky. Jíkavci však přesto někdy dávají přednost soukromí a tak můžeme pozorovat buď ojedinělé ptáky nebo malá hejnka složená jenom z jíkavců. Zastihnout je ovšem můžeme i na krmítku.

 Zimovat do našich krajů přilétá také pestrobarevný krasavec od severního polárního kruhu brkoslav severní (na fotografii). Vždy budil pozornost nejen svým zbarvením a chocholkou, ale i neobyčejnou žravostí. Jiří Janda, vynikající přírodovědec, spisovatel a zakladatel pražské ZOO, o něm v roce 1916 napsal: "Hejno skořicově hnědých ptáků velikosti kosa se přižene překotným letem a rozsadí se rázem na jeřábech v aleji. Chvíli sedí nehnutě, obzírá okolí a pak chutě dávají se všichni do hostiny. Ztvrdlé bobule mizejí v bezedných hrdélkách a ticho ruší jen lom suchých stonků a chvílemi nehlasně břichomluvecké zacvrčení. "Ruští chocholouši" netěší se však přes svou pestrou krásu valné pověsti lidu. Přicházejí každý sedmý rok a přinášejí mor, bídu a válku. Prostý muž z lidu nedovede si vysvětliti jinak zjev tak nápadného ptáka v pusté zimě..."

 Brkoslav je skutečně pták mimořádně zajímavý až tajuplný. Většina tajemství těchto seveřanů není dodnes vysvětlena. Ví se však, čím je způsobena neobyčejná žravost. Brkoslav má nedokonalé trávení, při němž prochází potrava žaludkem i střevy velice rychle, nestihne být vstřebána a často vyjde ven dokonce nestrávena. Brkoslav tak musí v zimě prakticky veškerý čas naplnit požíráním bobulí, aby se nasytil.

 Skutečnost, že přilétá do našich krajů jen každou sedmou zimu (podle posledních zjištění spíše každou desátou zimu) není způsobena tím, že by "přinášel mor, bídu a válku". Neví se však dodnes, proč je tomu tak. Brkoslav, hnízdící v jehličnatých lesích severní Evropy a Asie, koná zimní tahy do střední Evropy v malém množství každoročně. Avšak přibližně jednou za 8-10 let dochází k velkým vpádům brkoslavů, které jsou docela něco jiného než normální každoroční stěhování nebo potulky. Tyto milionové invaze začínají dříve, zasahují téměř do celé západní a střední Evropy a jen nepatrná část ptáků zimní anabázi přežije a vrátí se zpět na hnízdiště. V tyto zimy pak plody jeřabin u nás díky hejnům brkoslavů velmi rychle mizí. Usuzuje se, že mezi dostatkem či nedostatkem potravy na severu a jejich zimními invazemi není žádná závislost. Vliv přemnožení na severských hnízdištích v některých letech také zdá se nehraje roli. Desetiletý cyklus jejich invazí je tedy stále nejasný. Zdá se však, že je spojen s nějakým vnitřním rytmem, který ovšem nepodléhá vlivu prostředí.

 Poštěstí-li se vám a na některé z předjarních vycházek do přírody tyto ptáky zastihnete, dobře si je prohlédněte - jsou krotcí. A nemějte strach, bídu ani mor na vás tito vzácní severští ptáci rozhodně nepřenesou.

©  Vladimír Lemberk

Sojka obecná