Ukázky z knihy

   Ostrov zapomenutých lidojedů

Noc v horách středního Sulawesi. Skřehotání tisíců žab ze zatopených rýžových políček. Štěkání a vytí smeček polodivokých psů, zvuky psí rvačky. Bzučení mraků komárů, které ani celkem chladný průběh noci neodradil od hledání teplokrevných živočichů a následné sání jejich krve. Tichý a důstojný let kaloňů - obřích „netopýrů“, kteří se stmíváním opouštějí své úkryty a vydávají se hledat plody pralesních stromů. Nad ránem se již nasyceni sladkým ovocem vracejí stejně důstojně známou trasou zpět do bezpečí úkrytu. Mňoukání nártounů - malých nočních primátů. Houkání rybožravé sovy ketupy. Spousta dalších neidentifikovatelných tajuplných zvuků nesoucích se do vesnice Paku z nočního pralesa v okolí. A také těžká omamná vůně pralesních květů...

„Prásk!“

Mohutná detonace otřásla celou lodí, až všichni leknutím nadskočíme. Tak je to tady, už se potápíme! Naše mladé životy ukončíme někde na rovníku v Tominském zálivu. V kajutě zavládl chaos, lidi lezou jeden přes druhého, křičí a snaží se zjistit, co se stalo. Je půl druhé v noci.

„Narazili jsme na ledovou kru,“ konstatuje suše Iva inspirována osudem slavného Titaniku.

Lezu po čtyřech přes cizí matrace až k oknu podívat se, kde loď hoří. Vykukuji z okna, motor trajektu si pravidelně bručí a oheň není nikde vidět. Najednou se blýskne, obloha se na kratičký okamžik rozjasní a ozve se hrom. A jsme doma! Ta exploze byl blesk, co udeřil přímo do lodi! Hřmí potom ještě několikrát a spouští se strašlivý hudžan. Lidé v kabině se smějí úlevou...

Ráno nezpívají ptáci. Rozbřesk není vítán radostným ptačím štěbetáním, jak jsme na to dosud byli zvyklí. Jako by tu nikdo ani nebyl rád, že je nový den. Převaluji se v posteli a oddaluji ten okamžik, kdy otevřu dveře chatky a poprvé se rozhlédnu kolem. V noci jsme při příjezdu neviděli vskutku nic a přitom jsme tu už několik hodin, prožili jsme noc u druhého nejčistšího jezera světa. Těším se na tu chvíli, kdy naráz, jediným otevřením dveří, budu moci poprvé vše prostřednictvím očí vpustit do hlavy.

V půl sedmé už nelze na nic čekat. Vybíhám z chatky takřka přímo na písčitou pláž a naskýtá se mi pohled jedním slovem černobílý. Bílá je hladina jezera Poso, zabírající tady na břehu plnou polovinu horizontu a teď po ránu zrcadlící místo modrého nebe jen neprůhledný mlžný opar. Druhá polovina horizontu je černá - všude jsou torza vyhořelých domů. Spali jsme ve spáleništi, jediný Losmen Victory jakoby zázrakem tomu ohnivému peklu unikl. Tak proto tu ráno nezpívali ptáci. Do zpěvu při tom pohledu tedy rozhodně není ani nám.

Vše mi naráz dochází a další střípky do mozaiky poznání přidává paní domácí, která se s námi dává do řeči. Náboženské nepokoje u jezera Poso byly provázeny stejným krveprolitím, jako v několika jiných oblastech Indonésie. Konflikt křesťanů a muslimů zde vyústil před několika málo týdny nejen ve vzájemné zabíjení, ale také v hromadné vypalování domů, mešit a kostelů. Celé vesnice v okruhu asi padesáti kilometrů lehly popelem. Situaci v současnosti kontrolují vojáci, ale napětí mezi obyvatelstvem dosud trvá. Vyvražděny byly celé rodiny a ti, co utekli a zachránili si holý život, jsou chudí, bez střechy nad hlavou a bojí se vrátit. Proto také vojáci včera v autobuse zabavili nalezenou mačetu - v Indonésii se zabíjí velmi snadno a rychle: useknutím hlavy... Krev tu v nejbližším okolí našeho dnešního působiště ještě nestihla zaschnout, spáleniště dosud doutnají stejně jako nenávist.

Naše molo obývají čtyři krabi velcí jak dlaň. Není to možné, ale zdá se nám, že jsou ochočení - nechávají se od nás pošimrat mezi očima. Abychom mohli slézt po úzkých schůdkách do moře, musíme je opakovaně shodit do vody. Okamžitě však vylézají a zaujímají hbitě své místo. A tak do moře jednoduše skáčeme. Voda má téměř teplotu těla. Jen uděláme pár prvních temp, volá nás pan domácí na večeři.

Čeká na nás stůl prostřený plnými mísami. Máme polévku, smažené lupínky, rýži, „buličí oko“, praženou rybu s omáčkou a nakrájenou papáju. Je to jídlo pro šest dřevorubců a ne tři darmojedy, co se celý den povalovali v lodi. Přesto po nás téměř nezůstávají žádné zbytky! Sami tomu výkonu nevěříme. V břiše dokonce objevujeme místo i na skvělou zázvorovou kávu...

Jdeme se s Jardou opět koupat. Ztichlé klidné moře, nad námi Mléčná dráha a neznámá jižní souhvězdí. Ve vesnici svítí jen několik domků napojených na generátor a ke spočítání světel, které jsou na dohled, stačí prsty dvou rukou. Kdyby se nám teď chtěl zakousnout do zadku žralok lidožrout, neštěkne po nás ani pes. Byla by to hezká smrt...

„Tak kdo se první otočí dnem vzhůru?“ Zkoušíme nastoupit do vratké kanoe vydlabané z jediného kmene stromu. Rudi se sice na naši prosbu netvářil příliš nadšeně a evidentně považoval ten nápad za bláhový. Přece jenom ale nakonec kanoi a tři pádla půjčil.

„A u kormidla se budeme střídat, jo?“

„Kdepak, ženě patří místo u plotny a na lodi jen vpředu na háčku! Ale ještě potřebujeme vyhazovače kotvy, regulovčíka, pozorovatele, prvního důstojníka a kapitána. Tak koukejte honem někoho sehnat. Jo, a podlahu bude drhnout taky háček!“

„Protestuji velmi důrazně! Na otrockou práci si najměte domorodce z ostrovů!“, brání se Iva.

Je nádherné voňavé ráno a my s jídlem na celý den a dobrou náladou vyrážíme z přístavu. Plavidlo má sice po levé straně jedno uzounké vahadlo, spíš vahadýlko, ale pocitu stability nám moc nedodává. Podle Rudiho instrukcí je nutné sedět na podlaze a za plavby sebou moc nemlít. Ještě že za sebou všichni máme průpravu na českých řekách. Držet pádlo v ruce poprvé, nevím nevím, zda bychom dnes večer dorazili v pořádku domů.

Hladina je klidná jako zrcadlo, jediná vlnka ji dnes ráno nečeří. Nejsme tu jediné plavidlo, na dohled od nás vyplouvají na lov ryb obyvatelé Malenge v úzkých dlouhých bárkách i v o něco větších vahadlových lodích s přídavným motorem. Jasně jsou na palubách vidět jejich sítě a dlouhé harpuny, které při lovu ryb využívají. Posádku tvoří téměř vždy jen jeden muž.

Pádlujeme zvolna, sluníme se a vdechujeme kyslík, kterého je vzduch nízko nad hladinou plný. Daleko od pobřeží se prozatím neodvažujeme, ještě nejsme dostatečně „zajetí“. Málo platné – moře to není Tálinskej rybník.

Průvod dětí v čele s Irou přináší snídani od paní domácí. Je opět nudlová polévka, čaj a rýže s rybou. Polévka je zahuštěna zvláštními sytě zelenými zkroucenými červy. Při podrobnějším průzkumu poznáváme, že paní kuchařka použila k zahuštění nikoli červů, ale mladé křehké a zakroucené výhonky kapradí, odborně nazývané circinátní vernace. Polévka okamžitě získává echt české jméno „kapraďovka“. Kapraďovka má velmi specifickou chuť, výhonky pustily jakousi rosolovitou tekutinu a ta dodává polévce hustou konzistenci. Jakpak se nám dnes po ní pošlape? A zdalipak by šlo ke stejnému účelu využít podobnou českou kapradinu hasivku orličí?

Ira včera dostala od Jardy několik českých pohlednic, které jí asi měly rozšířit zúžené obzory v poznání světa o Šumavu, Lipenskou přehradu a hrad Karlštejn. Dnes ráno, ještě než jsme stačili zaplatit a odejít, si ale Ira přivedla své kamarádky z vesnice, které by si prý taky chtěly ty své obzory rozšířit. Inu kamarádka taky ráda... Pohledů máme dost (zatím) a batohy těžké. A tak si hrajeme na Dědu Mráze a rozdáváme a rozdáváme.

Vycházíme kolem sedmé hodiny. Je pod mrakem a tudíž příjemně chladno. To je dobře, protože cesta vcelku strmě stoupá do kopců. Okolní hory jsou fantastické, bohužel už z velké části zbavené primárních deštných pralesů. To ale pozná jen oko přírodovědcovo a trápí to jen duši téhož specialisty. Pro normálního člověka, nebo řekněme turistu, je krajina všude v okolí nádherná, velmi fotogenická a oku lahodící. Však se také několikrát ozývá spoušť našich fotoaparátů.

Cestou se k nám přidává asi patnáct školáků různého věku ve stejnokrojích, kteří mají stejnou cestu. Jsou nastrojeni v hnědých kalhotách a sukních a oranžových košilích, na zádech aktovky a v rukou zmenšeniny zemědělských nástrojů. Motyčky, lopatky a malé rýče - asi budou dnes probírat v rámci pracovní výchovy téma „údržba rýžového pole“ (a nebo paní učitelka potřebuje okopat záhon). Jsem rozradostněn ránem, a tak si bezděčně zpívám píseň Ivana Mládka „Šrum šrumy šrumajdá“. V tom se za mnou ozve s mírným indonéským přízvukem, ale věrně kopírující původní melodii, „Šrum šrumy šrumajdá“ a pak totéž ještě mnohokrát. Smích a zpěv dětského pěveckého sboru místní vesnice.

Následující asi dvoukilometrový úsek stoupající cesty byl vyplněn zpěvem. České písně v podání smíšeného tria střídají písně indonéské i kupodivu ty „internacionální“. Dech dochází nám, nikoli však školákům. Stoupání je naráz velice příjemné díky příjemným, sytým a secvičeným hlasům dětí z Paka. Veselé a rytmické písně do kroku střídají ty melodické a sentimentální (včetně známého kánónu Frér Jacque). Zpívá i okolní ranní příroda a spousty ptáků. Naše duše létají u oblak, těla však jsou sakramentsky u země.

Stoupáme do mírného svahu po blátivé cestě, která se velmi brzy mění v blátivou pěšinu. Políčka vystřídal prales s pandány a stromovými kapradinami. Takže se nebude kam schovat, kdyby zase voda padala z nebe! Po půl hodině výstupu se dostáváme do aktivní zóny sopky, kde již les neroste. Všude kolem je sopečný popel a škvára hnědé barvy s prorůstající travou. Naše dobrá známá ze včerejška – třímetrová třtina.

A protože se historie jak známo ráda opakuje a vývoj jde kupředu ve spirálách, ani nás neudivuje, že znovu začíná pršet. Zlá předtucha se naplnila.

„Takhle deštivé období sucha nepamatuju...“

„A umíte si představit, jak asi musí pršet v období dešťů?“

„Vstávejte lenoši, jde se na makaky!“ budí mě Jardův naléhavý hlas. Je ještě tma a kdesi ve vsi kokrhají první kohouti. Chvíli přemýšlím, zda to nebyla součást snu, ale Jarda výzvu opakuje. Má již nazuté boty, sbalený batůžek a nedočkavě přešlapuje u dveří pokoje. Tak vida, s tím jeho zraněním to nebude tak zlé, když má elán na takovou časně ranní aktivitu. Včera jsme si domluvili s naším panem domácím, který se jmenuje Jenly, ranní trek do pralesa.

Jenly pracuje v rezervaci jako rančer a přivydělává si provázením turistů po rezervaci a jejich ubytováváním. Moc jich prý v posledních letech nejezdí, poslední zahraniční návštěvníky tu měl asi před dvěma měsíci. Včera jsme s ním dlouho do noci rozebírali problémy ochrany přírody v Indonésii a ve světě. Jenly měl podobné názory jako my. Na přetřes přišla i politika a současný indonéský problém číslo 1 – etnické a náboženské krveprolití na Molukách a v okolí Posa ve středním Sulawesi. V Batu Putih budeme prý zcela bezpeční, žijí tu pouze křesťané. Jenly je také mimo jiné znalec místních zvířat a ví, kde příslušný druh najít. Vypadá to, že si s ním zkrátka užijeme...

Navlečeni do dlouhých kalhot a nazutí do vysokých bot jsme velice rychle. Naléváme do sebe jedno teplé kafe pro definitivní procitnutí, a tak již před pátou ranní stojíme v pozoru před verandou našeho bydla. V naprosté tmě, ale s Jenlym v čele, přecházíme dřevěný most přes nevelkou říčku a jsme v tu ránu v pralese. Šlapeme husím pochodem v zástupu ještě asi půl hodiny. Jen pomalu začíná svítat.

Kolem nás se chrám deštného pralesa začíná rozeznívat chorusem ptačích zpěváků. Budící se živáčkové musí radost z procitnutí a z prostého faktu, že se dožili dalšího dne, vykřičet do okolního světa. Jak prosté - mít radost z mála. To jen člověk považuje začátek nového dne za věc běžnou, opakující se z železnou pravidelností po celý život. Při průměrném věku 70 let zažije každý z nás celkem 25 550 rán a to stačí, abychom přivykli. Radostí se mi svírají pěsti, když tak poslouchám flétnovité trylky žluv, ostrý křik papoušků, špačků, houkání holubů i hlasy tabonů filipínských a nártounů.

Na druhém břehu řeky vstupujeme do chrámu. Již poněkolikáté pociťujeme znovu tu hlubokou pokoru při prvních krocích v pralesní katedrále. Sloupoví hlavní chrámové lodi tvoří stromoví mnohaletí obři, jejichž koruny vytváří kdesi nahoře v zeleném šeru spletenou gotickou klenbu. Z kůru se ozývá koncert desítek jásavých ptačích hrdel i poněkud jednotvárné cvrčení hmyzu. Vitrážemi v oknech pronikají dovnitř barevné paprsky světla a přefiltrované listovím a květy parazitických rostlin vytvářejí na mokré sešeřelé podlaze mnohobarvé obrazce. Kadidlo zásobuje celý chrám nezaměnitelnou kořeněnou vůní tlející opadanky, zmoklé půdy, životadárné hniloby a květů. A kdo disponuje více než pěti smysly, vycítí nepopsatelnou bohatost života v přírodní rovnováze, jásavou pestrost bytí a radostného naplnění reprodukce.

„No vidíte to? Oni jsou snad zvědavější jak my!“

Nevěřícně kroutím hlavou. Skupina opic nevzrušeně pozoruje náš příchod, jedna si přichází přičuchnout k Jardově noze a pak zase všechny pokračují ve své dosavadní činnosti. Napadá mě okamžitě, že tohle jsou ideální zvířata k provádění etologických pozorování, ke studiu jejich chování, sociální struktury skupiny, potravy, časového průběhu denní aktivity. Mnohý zoolog by určitě radostí poskočil dva metry vysoko, kdyby věděl, že tady žijí primáti, kteří člověka berou jako „zvíře z pralesa“, jako sobě rovnocenného a ne nebezpečného.

Dostáváme se až přímo mezi makaky. Sedíme uprostřed desítek opic, stačilo by natáhnout ruku a dotknout se. Fotografuji se základním objektivem a pořizuji několik portrétů asi ze 40 centimetrů. Teleobjektiv tady určitě potřeba nebude. Makakové se chovají naprosto přirozeně, jejich činnost je stejná, jako jiná rána. Pozorujeme je zblízka a jim to nevadí! Samice kojí mláďata, dvojice si vybírají vši ze srsti, starý samec s poraněným stehnem sedí a dohlíží na hemžení kolem, mladí si spolu hrají a kočkují se jako lidská mláďata. Drbání, broušení si řezáků kousáním do suché větve, žraní jakýchsi plodů a listí, honička tří mladých, zívání a „ukazování“ mohutného chrupu s velkými špičáky ostatním - slabším a submisivním členům tlupy. To vše jsou modely chování dobře známé z literatury a nebo velmi podobné našim lidským. Trvá to jen hodinu a přitom se mi zdá, že je známe velmi důvěrně, že před námi již nemají žádné tajemství.