Ukázky z knihy

   MADAGASKAR - osmý světadíl

Stojíme spolu s houfem místních obyvatel a protože jsme teprve před chvílí přilétli z Evropy, nemáme v sobě ještě tu správnou dávku drzosti. Přijede první minibus, ale zdá se nám plný. Ovšem dovnitř se vmáčkne ještě nejméně deset čekajících Malgašů. Přijede druhý minibus, nesměle si postoupíme k nástupním dveřím, ale protože se před nás nažene několik místních dívek, dáme jim galantně přednost. Spoj odjede zase bez nás. Třetí minibus vypadá o trochu prázdnější, je v něm zcela jistě místo na stání. Při nastupování se však někde objeví tlupa malgašských školáků a ti v nepostřehnutelné rychlosti vyplní dosud volný prostor v minibusu. Podaří se mi sem sice vměstnat, ale batoh držím nad hlavou a kamarádi zůstali na ulici – a tak zase vystoupím. Pokorně čekáme na další vozidlo, ale skupina čekajících se vytrvale rozrůstá o další přicházející. Přijíždí téměř volný minibus, konduktér však dosti výmluvným gestem dává najevo nevoli vzít nás s objemnými batohy dovnitř. Zkoušíme to, jsme však vykázaní s dovětkem, že běloši s bagáží jezdí taxíkem. Přijíždí pátý minibus, kam se nemáme šanci narvat. Do šestého nastupují opět pouze ti místní, my „slušně vychovaní“ jen čekáme a tváříme se, že bychom také rádi jeli – nikdo našemu výrazu však nerozumí nebo ho nezajímá. A tak čekáme dál na sedmý, osmý, devátý... A čas kolem nás plyne tím pomalým madagaskarským tempem a my víme, že nakonec se nám stejně odjet podaří a že je to vlastně jedno, kdy, a že vlastně je hezky i tady na ulici, protože v sousední zahradě roste naše první ravenala a na ní sedí kýčovitě červený snovač fody a lidé se na nás usmívají...

Táboříme kousek po proudu na krásném písečném břehu. Je to jeden z mnoha říčních náplavů, které tu lemují řeku vždy v jejích ohybech. Stavíme stan na dokonalé písečné pláži. Asi by se dalo docela dobře a příjemně spát i pod širákem, ale pod odkudsi vyplavenou větví nacházíme ukrývajícího se štíra. A tak se jako srabové budeme mačkat ve stanu... Vaříme večeři a poprvé při naší plavbě přichází okamžik, kdy by někdo z nás měl podříznout, oškubat a vyvrhnout první z našich tří slepic. Jdeme zkontrolovat stav našeho kurníku plujícího celý den na Curnicu. Zatím všechny slepice žijí...

„Tak kdo se toho ujme? Přece jsme je nevzali jenom na výlet...“

 „Já to nikdy nedělal a slepičí drůbky znám jen z polívky.“

„Ani já to nezvládnu, to musíte udělat někdo z vás...“

„Já nemůžu, jsem buddhista.“

Zřejmě tedy dnešní večer slepičky, naše milé spolucestující, ještě přežijí v plném počtu. A na zítřejší zabíjačku musíme během příštího dne nabrat více odhodlání. Krmíme tedy náš zvěřinec drobečky od sušenek a baget. A sami večeříme vegetariánsky. Nudle ochucené polévkou.

Již dvě hodiny se naše trojice trmácí s dvacetikilovými batohy tou prazvláštní krajinou. Nebýt čtyřicet stupňů ve stínu, mohl to být fajnový výlet. V sevřeném údolí se nehne ani větvička, ptáci přestali pípat, potok beznadějně vyschl. Z šedozelených keřů tu a tam vykukuje nabílený pohřební sloup s rohy zebu, malovaným obrázkem nebožtíka a jednoduchým nápisem. Jsme v kraji obývaném příslušníky kmene Antandroyů a lidé umírají i zde. Kdyby tak někdo mávl kouzelným proutkem a začal vát chladivý vítr... Šlapeme po cestě na samém jihu Madagaskaru do národního parku Andohahela. Autobus nás vyložil na silnici, ale do našeho cíle u vesničky Tsimelahy zbývá ještě 13 kilometrů. Ti, kdo na to mají, jedou vlastním nebo pronajatým terénním autem s náhonem na všechna čtyři kola. My na to nemáme a tak jsme nuceni (ovšem dobrovolně a rádi) použít vlastních sil s pohonem „na všechny dvě nohy“. Jen kdyby nebylo takové horko...

         Přichází jeden z nejhezčích večerů. Nikde není vidět žádnou stopu po lidském osídlení, žádné světlo, dům, ani pole. Jako bychom byli jedinými lidmi na světě... Sedíme kolem praskajícího ohně živeného vyschlými vyplavenými větvemi. Plameny hřejí, olizují dokonale vysušené dřevo, jiskry vyletují a stoupají vzhůru. Mizí až kdesi úplně nahoře pod sametově tmavě modrým nebem plným hvězd. Miliardy světel, signály světů mimo naši realitu, nekonečně vysoko nad námi. Ležím v písku pod hvězdami jen kousek od šplouchající řeky. Intenzívně vnímám atmosféru pohody a bezpečí našeho tábora, výjimečné kamarádství naší trojice. Jakékoliv slovo by vše pokazilo. Všichni mlčíme.

         Řeka tu do tůně spadá asi osmimetrovým šikmým korytem vyhloubeným ve skále. Podobnost s tobogánem je nasnadě... Nejprve to nesměle zkoušíme jen z malé výšky, ale výsledek předčí očekávání. A tak celý zbytek toho požehnaného odpoledne trávíme sjížděním přírodního tobogánu. Holými zadky po skále... Ještě, že nás při tom nikdo nepozoruje. Viděl by tři čtyřicetileté naháče, jak s dětským vískáním a radostí v očích jezdí korytem polovyschlé řeky, na závěr každé jízdy žbluňknou do hluboké tůně pod tobogánem a této poněkud infantilní zábavy se i přes lehce odřené zadky ne a ne nabažit.

O jeden z mohutných stromů opíráme naše kola. Není potřeba je zamykat, takové herky by stejně nikdo nechtěl, navíc na Madagaskaru se nekrade... Rozdělujeme se, každý z naší trojice spontánně touží po samotě. Chceme vnímat tu krásu mysteriózní krajiny se stromovými obry i prazvláštní atmosféru místa sami, nikým nerušeni. Své pocity se snažíme vtělit do fotografií, ale většina dojmů stejně zůstane nesdělitelně ukryta v našich hlavách.

Přijíždí několik terénních aut s bílými turisty. Vystoupí, pořídí několik snímků, nakoupí nabízené plody baobabů a zase odjíždí. Přesně takto se ve „vyspělém západním světě“ žije – rychle, povrchně a snadno. A stejně tak se dá cestovat. Otřesu se odporem. Odcházím do volné krajiny. Je vypasená, s ostrůvky pichlavých keřů, obraz nehostinnosti. Ale na obzoru se nad nízkou vegetaci vyvyšují o dobrých deset až patnáct metrů mohutné a tisíce let staré stromy baobabů. Připomínají, že i když nás obklopuje morální a intelektuální neúroda, zbývá vždy několik pevných generacemi prověřených principů, které přetrvají věky. A tak se ke stromům, symbolům starých dobrých časů, zase pokorně vracím.

Slunce pomalu zapadá a sotva se dotkne horizontu, naposledy mačkám spoušť fotoaparátu. Kýčovitý, leč nezbytný, snímek. Vydáváme se na zpáteční cestu. Je nám jasné, že cit musí protentokrát ustoupit rozumu – potmě a jen za chatrného svitu našich čelovek se na těch našich cykloherkách budeme domů dostávat jen s velkými obtížemi. Příště si vezmeme spacáky a pod baobabem si usteleme...

Mačeta v rukou šikovného malgašského průvodce je zde nezbytností a tak jde Dominik vpředu a prosekává bylinným i keřovým podrostem úzkou stezku. Postupujeme pochopitelně dosti pomalu. O to snadnější kořistí se stáváme pro suchozemské pijavice, kterých je v tomto pralese skutečně požehnaně. Ne že by pijavice byly pro nás něčím novým a nečekaným. Naopak, známe se navzájem docela dobře z tropických pralesů různých částí světa. Ale v Anjanaharibe jich je opravdu hodně. Co to znamená „hodně“? Inu, znamená to to, že po přibližně každém desátém kroku je potřeba se zastavit a prohlédnout si nohy, ruce, kraťasy i sandále a sundat přibližně dvacet nebo jindy jen pět pijavic. Většina je teprve přichycená na pokožce nebo oblečení a nestihla si prokousnout cestu ke krevnímu řečišti hostitele. Občas se ale stane, že tento parazit unikne pozornosti, třeba ukrytím v podpaží nebo v intimních partiích. A protože pijavice jsou žíznivé, okamžitě se dají do díla. Do rány vstříknou látku zvanou hirudin, která působí jednak anesteticky, takže vysávaný člověk necítí žádnou bolest, a jednak zabraňuje srážení krve. Hirudin působí několik hodin, a tak i když se pijavka napitá k prasknutí svého hostitele pustí, rána vytrvale krvácí zpravidla další tři až čtyři hodiny. O tom, že se to té krvežíznivé potvoře povedlo, se dozvíme ve chvíli, kdy například přes kraťasy začne prosakovat krev nebo v botě něco začne čvachtat – ejhle krev! Prostě pobytem v bohaté přírodě tropického deštného pralesa leccos získáváme, především v duchovní a intelektuální rovině, ale také ztrácíme – trochu vlastní krve... Pijavice jsou vlastně jen takovými drobnými vyslanci pralesa, který je posílá vybrat si dluh za návštěvu. A tak to i bereme, smířeni s nedobrovolnou transfůzí, a jen si občas vyrovnaně zabrbláme nebo proneseme jediné slovo: číslovku označující počet naráz odtržených pijavic.

Po přibližně třech hodinách chůze naráz Dominik zůstává stát. Když k němu dorazíme, nevzrušeně, se stoickým klidem a výrazem dokončené práce ukáže za sebe a pronese jediné slovo: „Takhtadžánia“. Jakoby to bylo cosi obyčejného, zcela běžného. Dominik stojí pod nevysokým stromkem, jehož dávní příbuzní obývaly prakontinent spolu s dinosaury a občas jim nejspíš mohly sloužit za potravu. A hned vedle je podobných stromků s načervenalými spodními stranami listů celý porost. Dostavuje se zvláštní slavnostní pocit – vždyť mnoho lidí tuto živoucí zkamenělinu nevidělo. Místo květnatých řečí však Jarda suše utrousí: „Nezdá se vám, že ta kytka, kvůli které se sem dva dny trmácíme a necháváme se vysávat pijavicema, vypadá jako špatně narostlý pokojový fíkus...?“

Naráz, po šesti týdnech, osiřím. Vycházím na ulici a zažívám velmi zvláštní pocit samoty uprostřed davu lidí. S naprostou většinou z těchto Malgašů bych si asi moc nepopovídal, ale není třeba slov. Úsměvy kolemjdoucích hovoří za vše. K jednotlivci, opuštěnému a tedy „bezbrannému“ poutníkovi, se chovají úplně jinak než ke zdánlivě uzavřené a soběstačné skupině tří cizinců. Prožívám směsici velmi protichůdných pocitů, krásu naráz nabyté svobody, v setině sekundy poznanou snadnost dosažitelnosti čehokoliv, ale také jakousi těžko definovatelnou obavu ze všeho, „co by v budoucnosti mohlo přijít“. Také mě bůhvíproč najednou tíží kolektivní vina naší „bělošské západní“ civilizace. Stydím se za to, že mi tělo kryje bílá kůže – znak nabubřelosti, panovačnosti a ignorance. Vjemy a jejich prožívání je v tu chvíli tak intenzivní, že se až kolena podlamují. Zdá se však, že navrch mají ty pocity nejpozitivnější. Inu, jsem rozený optimista a problémy si většinou nepřipouštím. A tak si ten začátek sólovýletu pěkně užívám.

Kdysi dávno to evidentně byl osobní automobil. Protože však karosérie byla mnohokrát přestavována, plechy nahrazovány neoriginálními díly a přišroubovány jen tak ledabyle „jaktošlo“, není již patrná ani výrobní značka původního vozu. Je to takový hybrid, patrně kříženec mezi Renaultem a Citroenem. Konstruktéři a designéři automobilek by se tu možná mohli inspirovat (a nebo by je z pohledu na tuto kastli trefil šlak). Copak vnější podoba, ta není pro náš účel zase tak důležitá. Ne forma, ale obsah je to, co nás teď právě zajímá. Pojede ten stroj vůbec? Bude schopen vyjet značné převýšení do okolních kopců? Řidič, majitel i servisman v jedné osobě nám otevírá zadní dveře, abychom si mohli nastoupit. Dveře však nedrží na pantech, jak bychom čekali. Musí se trochu nadzvihnout, tím odjistit a pak už za pomoci určité fyzické síly se dveře zcela odstraní od auta. Řidič uvolněná dvířka opírá o záď „vozu“, my nastupujeme, načež řidič dveře opět umísťuje tam, kam evidentně patří. Ozve se zaklapnutí, zašoupnutí pojistky a dveře jsou zavřeny. Snad za jízdy nevypadnou... Nikomu nevadí, že se zvnitřku nedají otevřít. Vylézt by se v případě nouze dalo kterýmkoliv oknem – vozítko již dávno totiž nemá skla. Usedáme na lavici vyrobenou z dřevěného prkna a zakrytou zamaštěnými hadry. Tři se i s malými příručními batohy dozadu tak akorát vejdeme; již jsme se naučili malgašské dovednosti namačkat své tělo do sebemenšího prostoru. Jenže v autě pořád zbývá volné místo spolujezdce. To je vyhrazeno závozníkovi, který spolu s řidičem tvoří patrně nezbytnou osádku vozu. Závozník je tu téměř stejně důležitý jako řidič. Bez něho by vůz ani nenastartoval. Vytahuje odkudsi páku a vpředu nad chybějícím nárazníkem ji nasazuje a namáhavě roztáčí. Motor po chvíli škytne a poprvé uslyšíme jeho zvuk. Je přerývaný, podobný traktoru. Výfuky vozu dávno chybí a tak je motor slyšet vskutku intenzivně. Stejně tak je i cítit. Jakoby zplodiny byly z motoru vedeny přes vnitřní kabinu...

To již ale řidič řadí dvojku (první rychlostní stupeň zřejmě nefunguje) a přískoky se pomalu rozjíždíme. Později přicházíme na to, že auto má jen jednu rychlost, respektive neutrál a dvojku. A s tím si i vystačí. Vyrážíme z nádraží k horám. Nejedeme však rovně, ale drobnými serpentinami – to jak se vozu vyklají nedobře přišroubovaná kola. Auto naštěstí není schopno vyvinout větší rychlost, takže jedeme docela „bezpečně“. Jízdní kolo by nás patrně předjelo. Kilometr za městem se ozve nepěkný zvuk a v tu chvíli sedíme nápravou na asfaltu. Zadní kolo nevydrželo. Jsme vypuštěni z vozu ven, aby se vůbec dala závada odstranit. Není to ulomené kolo, jak se zpočátku zdálo, to jen vypadl jediný šroub, kterým bylo kolo připevněno k disku. Závozník zadek vozu ručně nadzdvihne a řidič kolo znovu nasadí a dotáhne jediným šroubem. Opět nasedáme, opět je motor ručně nastartován a jízda do hor pokračuje. Při jízdě z kopce si uvědomujeme další skutečnost, a sice že vozidlo má totálně sjeté brzdné kotouče. Sice brzdí, ale v kolech se tře kov o kov a do širého okolí se linou ty nejneuvěřitelnější zvuky. Nebudu zastírat, že těch třicet pět kilometrů na lokalitu jsme protrpěli se skřípajícími zuby. Že tam vozidlo nakonec opravdu dojelo považuji dodnes za malý technický zázrak. Cestu zpátky jsme již ale neriskovali a raději šli částečně pěšky a využili i příležitostného stopu v podobě kravami taženého povozu.

Na druhém břehu řeky vstupujeme do chrámu. Již poněkolikáté pociťujeme znovu tu hlubokou pokoru při prvních krocích v pralesní katedrále. Sloupoví hlavní chrámové lodi tvoří stromoví mnohaletí obři, jejichž koruny vytváří kdesi nahoře v zeleném šeru spletenou gotickou klenbu. Z kůru se ozývá koncert desítek jásavých ptačích hrdel i poněkud jednotvárné cvrčení hmyzu. Vitrážemi v oknech pronikají dovnitř barevné paprsky světla a přefiltrované listovím a květy parazitických rostlin vytvářejí na mokré sešeřelé podlaze mnohobarvé obrazce. Kadidlo zásobuje celý chrám nezaměnitelnou kořeněnou vůní tlející opadanky, zmoklé půdy, životadárné hniloby a květů. A kdo disponuje více než pěti smysly, vycítí nepopsatelnou bohatost života v přírodní rovnováze, jásavou pestrost bytí a radostného naplnění reprodukce.

„To sis vymyslel ale pěknou hloupost. Na to ti ani náhodou neskočíme“, odpověděli mi poněkud nazlobeně mí dva souputníci na docela nesmělý návrh pozorovat krokodýly žijící v podzemních řekách a jezerech.

„Ale proč mít pořád jen přízemní cíle? Vždyť se můžeme taky jednou pokusit o něco lepšího, ne? Když ne přízemní cíle, tak alespoň podzemní...“, vedl jsem si tvrdohlavě svou. Vstupovali jsme právě ve vesničce Mahamasina do informační kanceláře rezervace Ankarana na severním Madagaskaru a uniformovaní strážci po nás chtěli vědět, co máme v plánu. Můj návrh zazněl v tu chvíli docela nerozumně. Uznávám, měl jsem ho přednést jindy a jinde.

„Tak ti tvoji krokodýli tady na nás určitě někde čekají. Ať tě ani nenapadne to strážcům navrhovat. Vypadali bychom jak troubové nebo parta kryptozoologů. Tím větší pozornost by nám pak věnovali. A o to rozhodně nestojíme.“ Měli pravdu. Lépe je být v ústraní, nevyčnívat ze zástupu běžných návštěvníků rezervace, tuctově se zajímat o geomorfologické jevy nebo rostliny a zvířata, ale probůh - jen nad zemí! Jsme přece v rezervaci a do ní je vstup možný jen za doprovodu akreditovaného průvodce. Zaplatili jsme tedy čtyřdenní pobyt, deklarovali zájem přenocovat ve dvou kempech uvnitř rezervace a dostali přiděleného Josleye. Je to drobný muž středního věku s brýlemi a v dokonale čistém vyžehleném safari-oblečku. Na krku se mu houpá dalekohled značky Swarovski, zřejmě dar od nějakého zámožného turisty. Inu dokonalost sama (a jak se později ukázalo, dokonalé byly i jím odvedené služby...). Nahazujeme batohy a po široké písčité cestě se pod Josleyho vedením vydáváme suchými lesy pár kilometrů k prvnímu kempu.